Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další živák MASTODON v tak krátké době? Není tomu tak dávno, co si skupina pod názvem "Live At The Aragon" střihla svoji první oficální koncertní nahrávku a po o něco málo více než 2 letech tady máme další živý záznam. Je to poměrně překvapující tah od někoho, kdo svoje přednosti dovede naplno prodat jen na studiových albech, ale samozřejmě tento názor nemusí sdílet každý, nota bene kapela samotná.
Světoznámý londýnský koncertní sál byl už v minulosti svědkem vzniku nejednoho legendárního živého záznamu a zdá se, že se macečsky nezachoval ani k této americké metalové veličině. Početné publikum čítající přibližně 4 tisíce hlav je dost výmluvným důkazem statusu, jakému se MASTODON v současnosti těší. Dá se namítnout, že těch superlativů je na jejich adresu až přespříliš a v extrémním případě lze souhlasit i s tvrzením, že se na jejich bedra háže takřka veškerá odpovědnost za vývoj stagnující metalové muziky a že oni nejsou schopni, i navzdory svým nesporným kvalitám, tato očekávání naplnit. Tohle všechno asi nemá moc cenu řešit, když si s těmito tlaky dokáže formace původem z amerického jihu poradit po svém.
To znamená formou naprosto nevázané a svébytné tvorby, která ještě stále skýtá mnohá překvapení. Tím posledním a dá se říci, že i poměrně velikým je deska "The Hunter" z roku 2011, jež představila do té doby zarputilé progresivisty v nečekaně uvolněné poloze. Není tedy divu, že 2 písně z tohoto alba celý tento, co do stopáže grandiózní koncert i otevírají. Nazvučení nástrojů je však od počátku nakloněno hlavně starší a hrubší tvorbě, díky čemuž se při živé prezentaci takřka zcela eliminují rozdíly ve zvukové progresi mezi jednotlivými alby.
Nic překvapivého, chtělo by se řici. Příjemně však překvapí lehkost, s jakou se od úvodu střídají kusy z již bohaté diskografie, aníž by tím jakkoliv utrpěla dynamika koncertu samotného. Nic takového se nestane ani v momentě, kdy příjde řada na dlouhé kompozice z "floydovského" alba "Crack The Skye". V těchto chvílích se tempo, ve kterém se střídaly převážně svižnější písně, trošku zvolní, ale o to více se do popředí dostává atmosférický prvek. Záležitost, kterou bych osobně ještě před pár lety v živé prezentaci MASTODON příliš nehledal.
A jak se to má s tradičně problematickými ukazately koncertů Američanů - vokálními party? V tomto směru asi nelze čekat vyloženě zázraky, ale mohlo to být mnohem mnohem horší. Vokály se častokrát záměrně topí v masivních kytarových stěnách, což je vlastně jen zopakování toho, co už kolega Subeer zhodnotil ve své recenzi "Live At The Aragon". Na druhou stranu nelze oproti starším koncertním prezentacím neocenit znatelný posun i v tomto ohledu, neboť momentálně se rozhodně nedá říct, že by tento handicap narušoval celkové dojmy z nahrávky. Otázkou pak zůstává, zda-li je to díky zlepšení práce s vokály, anebo jen prostým faktem, že jsme si na toto už MASTODON zvykli.
Na co je však potřeba u této kapely klást nejvyšší nároky, je kytarová sekce. Ne, nebudu tady otravovat s výčtem nepřesností. Určitě by jich nejeden nadšený hnidopich pár našel, ale jako celek je "Live At Brixton" odehrán s jistotou a přehledem. Zvuk, jak již bylo uvedeno, je nastaven na úroveň starších nahrávek, řekl bych někam mezi "Remission" a "Leviathan", čili kytary spíše neurvale válcují, než že by jste si vychutnali každé jejich riffové vzdechnutí. Díky tomu i častokráte dochází k zajímavému souboji četných melodických kytarových linek s jejich obroublým nazvučením, což je výborná aréna pro nadržené americké sekyrníky, netoužící po ničem jiném, než jen se předvést před natěšeným davem.
Poslouchat těchto více než 90 minut převážně velmi řízné metalové hudby pro nezainteresovaného může kromě mnoha dojmů znamenat i otázku "V čem spočívá ona progresivita této kapely?" Ne, MASTODON skutečně nejsou progresivní kapelou ve smyslu ekvilibristických eskapád a akademického přístupu, jak je na svých nejlepších deskách předváděli například DREAM THEATER. Hledá-li někdo u nich zrovna tento přístup, musí zákonitě tvrdě narazit. Popravdě jsem si podobné otázky dlouho kladl i já sám, ale většinu odpovědí dokázalo poskytnout právě album "The Hunter".
Přínos MASTODON spočívá hlavně ve schopnosti nahlížet na okoukané věci z jiné perspektivy. Jejich chuť hledat v dávno probádaných archivech a nacházet souvislosti tam, kde už to buď většina vzdala anebo to ani nikoho nenapadlo, je právě tím hnacím motorem, který je pomohl dostat na současnou úroveň. Mají rádi art rock 70. let, mají rádi experimenty KING CRIMSON, ale v zásadě jsou pořád "jen" metalisté soustředěni na svoji muziku, kterou berou velice vážně.
Mají také rádi i show a plné hlediště, ale o tom zrovna "Live At Brixton" vůbec není. Na ploše dosahující úrovně průměrného celovečerního filmu totiž nezazní, vyjma samotného závěru, jediná děkovačka, jediné provolání do publika, nic takového. Jen hudba, jen dokonalý průřez diskografií, jen výborná dramaturgie a spád.
1. Dry Bone Valley
2. Black Tongue
3. Crystal Skull
4. I Am Ahab
5. Capillarian Crest
6. Colony of Birchmen
7. Megalodon
8. Thickening
9. Blasteroid
10. Sleeping Giant
11. Ghost of Karelia
12. All the Heavy Lifting
13. Spectrelight
14. Curl of the Burl
15. Bedazzled Fingernails
16. Circle of Cysquatch
17. Guitar Solo
18. Aqua Dementia
19. Crack the Skye
20. Where Strides the Behemoth
21. Iron Tusk
22. March of the Fire Ants
23. Blood and Thunder
24. Creature Lives
Osobně bych čistí zvuk rozhodně ocenil. Toto je na jednu stranu neskutečný thrashing námrd, koule to má obrovský a celková atmosféra je skutečně vyloženě živá, ale místama se mi tam dost ztrácí jinak strašně silný melodie. K dobrému poslechu tedy raději studiofky:).
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.